V posledních dvaceti letech jsem žil takovým způsobem, který mnozí lidé považují za tzv. „americký sen. Vydělával jsem totiž veliké peníze a to prací pouze na částečný úvazek. Moje profese? Hráč Blacjacku nebo ještě lépe řečeno ten, který počítá karty. Moje kancelář? Blackjackové stoly po celém světě.
Mé povolání doprovázejí neuvěřitelné zážitky – dostávám vstupenky na veřejně nepřístupné boxerské turnaje, hraji golf s celebritami, dostávám možnost usadit se do předních řad v hledišti na vyprodaná divadelní představení a chodívám na gurmánské večeře o několika chodech. I když se mi tyto požitky vyloženě líbily, jednalo se pouze o vedlejší bonusy. Tuto neobvyklou branži jsem si vybral pouze z jediného důvodu – kvůli penězům. Snadným penězům. A uspěl jsem. Stal jsem se jedním z nejlepších blackjackových hráčů na světě.
Jak jsem vyhrál ve hře, ve které se očekává, že všichni budou prohrávat? Nebo ještě důležitější otázka – je možné, aby mě čtenáři jako jste vy následovali a při návštěvách casin rutinně vyhrávali? K tomu abyste v blackjacku mohli vyhrávat, nemusíte být matematický génius a ani nemusíte být součástí velkého týmu. Což je určitě informace, která je v rozporu s veřejným míněním. Prozradím vám, jak má kariéra tyto dvě mylné představy vyvrací a jak kázeň a schopnost, vytrvalost a schopnost sebeřízení byla vstupenka k mému úspěchu. Právě tyto vlastnosti oddělily několik lidí, kteří si aktuálně blackjackem vydělávají, od těch, kteří si blackjackem nevydělají ani na účet za elektřinu.
Typický Hollywoodský mýtus líčí profesionální hráče blackjacku jako chodící databanku – klony „Rain Manů“ s neuvěřitelnou fotografickou pamětí. Pravdou je, že počítání karet si může osvojit i průměrně inteligentní člověk. Ani já nejsem kdovíjak chytrý a ani já nemám výjimečnou paměť. Byl jsem prostě jen odhodlaný a houževnatý. Četl jsem úplně všechno o profesionálních hráčích, kteří zde byli přede mnou. Vstřebával jsem jejich tipy a triky k tomu, jak nad casinem získat i tu sebemenší šanci a potom z toho těžit. Ještě předtím, než jsem poprvé navštívil casino, jsem se naučil hrát natolik disciplinovaně jako stroj. Předcházelo tomu více jak 100 hodin praxe a další stovky hodin vrtáním se v knihách o blackjacku a dohledávání důsledků, příčin a jakýchkoliv nejasností. Také jsem se učil mluvit a přitom odpočítávat balíčky karet a to tak dlouho, dokud jsem se přes 54 karet nedostal za maximálně 14 sekund.
Jakmile jsem si byl svými schopnostmi opravdu jistý, zaútočil jsem na jakoukoliv hru s méně jak 6 balíčky karet. Nicméně nakonec jsem si uvědomil, že nejjednodušším způsobem přece jenom bude hrát hry jen s jedním balíčkem karet (počítání šesti balíčků není těžší, nežli počítání jednoho balíčku, ale výhoda nad casinem zřídka stoupne tak vysoko, že se na ní vyplatí sázet). Nicméně někteří profíci doporučují hrát právě hry s větším množstvím balíčků, neboť jednobalíčkové hry jsou vedením casina lépe hlídány. Jelikož jsem ovšem od přírody zvyklý jít proti proudu, odmítl jsem následovat stádo a slíbil jsem si, že začnu hrát pouze ty nejlepší hry, což znamená jedno a dvou balíčkové partičky. Takže zatímco většina blackjackových profesionálů dřela na pár korun jako divá, já jsem šel pro výhodu kdykoliv to jen šlo. Pořád jsem hrál i šestibalíčkové hry, ale kdykoliv to bylo možné, sedl jsem i k jedno a dvoubalíčkovým stolům. Samozřejmě pokud jsem byl nucený vstupovat do šestibalíčkových her, hrál jsem za malé sázky, v jednobalíčkových hrách jsem ovšem nešetřil. A vzhledem k tomu, že jsem vždy hledal jen ty nejlepší hry, mnoho dní jsem strávil více času chůzí po okolí, než samotným hraním.
Další velmi důležitou profesní dovedností profesionální hráče je schopnost řídit automobil. Nechcete-li být chyceni vedením casin, musíte být neustále v pohybu. Zatímco většina hráčů se vždy vrací do velkých měst jako je Las Vegas, já jsem navštěvoval hromadu městeček mimo vyšlapané cestičky. Když se nabízela potenciálně lukrativní hra, čelil jsem klidně i zamrzlé vozovce.
V posledních letech jsem využil boomu hazardních her a hrál jsem v nově vznikajících casinech v indiánských rezervacích a na dalších místech. Jednou jsem kvůli jedné hře absolvoval 800 kilometrů dlouhou cestu, na kterou jsem se vydal ráno, když jsem po jiné hře vylezl z casina. Nabídka byla zkrátka příliš lukrativní.
Nalezení těch správných her si vyžádá hodně tvrdé práce a úsilí. V mé snaze vždy se účastnit těch nejvýhodnějších her jsem procestoval celý svět. Byl jsem v Dominikánské republice, kde mají největší množství malých, špinavých a hrozně nebezpečných casin. Netřeba dodávat, že pochopení jiné kultury je často náročné a nepředvídatelné. Letěl jsem do Orientu, když tam zavedli zvláštní bonusy pro blackjack, také jsem zavítal do Evropy, když tam v jednom casinu nabízeli původní pravidla hry.
Porážet blackjack na konzistentní si vyžaduje hromady tvrdé práce a odhodlání. Musíte jít odvážně na místa, odkud všichni ostatní raději odchází. Karty potřebují hodně vytrvalosti při překonávání překážek, které vám jsou házeny pod nohy.
Mnoho lidí považuje blackjack za ideální životní styl, protože kombinuje vysoké zisky a maximální pružnost pracovní doby. Tito lidé k počítání karet tíhnou z toho důvodu, že chtějí mít druh zaměstnání, do nějž budou odcházet v době, kdy se všichni ostatní vrací z práce domů. Avšak obchodování s čipy a sázení u stolu není zase tak snadné – lidé se slabým srdcem by se mu měli vyhnout co největším obloukem.
Moje blackjacková kariéra začala spíše pokorně. Na mém prvním výletu jsem na stolech vsázel maximálně deset dolarů, protože můj bankroll byl opravdu malý. Během prvních pár let jsem měl to štěstí, že moje výhry stabilně rostly, dokud jsem nenashromáždil šestimístný bankroll. To mi umožnilo vsadit při dobré konstelaci hvězd třeba i tisíc dolarů, což bylo maximum, které většina casin a klubů umožňovala. Dobrý počítač karet vyhraje za hodinu něco mezi čtvrt až třetinou maximální sázky. Vzhledem k tomu, že mou maximální sázkou obvykle bylo 1000 dolarů, za hodinu jsem vydělával asi 300 dolarů. Nicméně pokud vám váš bankroll umožní maximální sázku pouze v hodnotě 25 dolarů, potom je váš očekávaný výnos 7 dolarů za hodinu – což většině lidí k naplnění svých plánů do budoucnosti nebude stačit.
Potenciální výnos mohou oslabit i vysoké cestovní náklady. Mnoho profesionálních blackjackových hráčů se tak snaží zvyšovat sázky až na maximum (a to klidně i proti vůli jejich bankrollu). To je jeden z hlavní důvodů, proč casina neodměňují většinu rádoby počítačů karet. Velké kluby mají téměř neomezené množství peněz, s nimiž pracují, zatímco mnoho těchto hráčů má malé kapitály. Tato skutečnost společně s chybami, které rádoby profíci dělají vede k tomu, že hráči nakonec odcházejí domů zcela bez peněz, nebo dokonce s dluhy.
Je snadné snít o tom, že budete vyhrávat dost na to, abyste si při dalším nákupu mohli dovolit nové Porsche. Ale úplně jiný svět je, když deset hodin sedíte u stolu a chodí vám ty nejhorší karty, jaké si jenom dovedete představit. Zůstat nedotčeni neblahým chodem událostí vyžaduje osobu s ocelovými nervy a velkým nadhledem.
Profesionální blackjackový hráč nikdy nevyhrává soustavně. Osobně jsem v plusu pouze asi dvě třetiny času, co trávím v casinu. Přesto se vám ztrátové hry vryjí do paměti mnohem více, nežli výherní seance. Živě si vzpomínám, když mí sousedé zrušili barbecue, takže jsem změnil své plány a zůstal v indiánské rezervaci o den déle. Za ten den jsem prohrál 18 000 dolarů. Nebo výlet do Las Vegas, kde jsem se několik dní snažil o jen velmi malou výhru, abych nakonec všechno (a ještě mnohem více) prohrál v posledních deseti minutách.
Nikdy jsem se nesnažil vynalézat nové postupy. Maximálně jsem tak vylepšoval postupy, které vymysleli jiní hráči. Základní předpoklad počítání karet se točí okolo toho, zda bylo ze hry odstraněné hodně nízkých či vysokých karet. Na rozdíl od jiných casinových her jako je ruleta nebo kostky, které nemají paměť, v blackjacku má minulost vliv na současnost. Vybral jsem si obtížnější počítací systém namísto abych sáhl po klasickém (a velmi jednoduchém) high-low systému. V dlouhodobém horizontu mi totiž zajistil mnohem větší návratnost. Používám Hi-Opt II počítací systém a vedlejší počítání es. Je to složitější, ale zisk navíc se sčítá každou hodinu u stolu. Pokud vezmeme, že jsem za svou blackjackovou kariéru odehrál již přes půl milionu her, tak by i rozdíl ve výhře jednoho dolaru hodil pěknou částku.
Můj „typický den v kanceláři“ sestává z ranního běhu a snídaně. Až poté usedám k blackjackovým stolům. Často trvalo třeba i čtrnáct hodin, než jsem se dostal ke své optimální hře. Na většinu cest jsem si s sebou bral až 40 000 dolarů ze svého bankrollu (zbytek peněz by měl zůstat doma, nebo zaparkovaný na akciovém účtu). Dále jsem si bral asi 20 000 dolarů do své ledvinky na každodenní hru a zbytek jsem uložil do své bezpečnostní schránky. Očekával jsem, že vyhraju asi 2000 dolarů za den, nicméně k tomu se vždycky připočítaly výkyvy, takže jsem za den vyhrál nebo prohrál okolo 5 – 10 000 dolarů s příležitostnou jízdou na horské dráze v podobně 20 000 a více dolarů.
Vždycky když jsem do casina zamířil poprvé, stál jsem opodál, hledal jsem správný stůl a počítal. Ke stolu jsem přistupoval teprve ve chvíli, kdy jsem věděl, že došlo k příznivé situaci. Poté jsem se snažil nonšalantně vstoupit do hry obrovskou sázkou. Většina hlídačů v casinu o nových tvářích a velkých sázkách zase tolik nepochybuje. Jak jsem uvedl již dříve, mnohem více rádoby počítačů karet dříve nebo později všechny své karty prohraje, casina jsou proto v tomto směru zdrželivá a zasáhnou opravdu jen tehdy, pokud si jsou stoprocentně jistí, že jste zkušenými profesionály, který je v dlouhodobém horizontu porazí. Z toho důvodu nejsem z nějakých výkyvů nijak zvlášť nešťastný, ale opět se snažím z toho co nejvíc těžit. V tomto konkrétním případě z casina často odcházím právě když jsem v minusu – hlídači i krupiéři si tuto skutečnost moc dobře pamatují. Samozřejmě poté se vydávám hrát do jiného casina, ale to už se nikdo nedozví.
Samozřejmě i já jsem byl kvůli počítání z casina několikrát vyhozený. Právě z toho důvodu křižuji casina rozesetá prakticky po celé zeměkouli. Jakmile vás totiž jednou z casina vyhodí, obvykle už si vaši přítomnost uvnitř nepřejí. A dobře si vaši tvář pamatují.
V tomto směru je potřeba, abyste si neustále opakovali, že hrajete kvůli tomu, abyste vydělali peníze, ne kvůli tomu, abyste si našli přátele. Jste-li silný vítězný hráč, casina vás vidí jako hrozbu. Viděl jsem hromadu profesionálních hráčů, kteří byli doslova paranoidní a užírali se tím, že je casino vyhodí přesně ve chvíli, kdy se dočkají příznivé situace pro sázení. Netřeba dodávat, že většina těchto hráčů se do skutečně výhodných situací dostávala tak zřídka, že bylo jedno, zdali je z casina vyhodí hned, nebo až později. Ostatní hráči pak byli vyhozeni jednou nebo dvakrát a už si mysleli, že j jejich kariéra u konce (a taky se ji často skutečně vzdali). Být neúnavnou a neustále pozitivně naladěnou osobností je v tomto oboru naprostou nezbytností.
Další mýlkou je již zmiňované tvrzení, že v blackjacku nelze vydělat velké peníze na vlastní pěst. Během své kariéry jsem v týmech hrál zřídka, preferoval jsem roli osamělého vlka. Mnoho ziskových týmů se koupalo v neustálém přílivu čipů, nicméně jako samotný hráč jsem vydělal více, než kdokoliv z nich. Na kontě mám více jak dva miliony dolarů, nepočítaje každodenní výdaje, nákup automobilu a domu.
Nicméně s dalšími počítači karet jsem se přesto občas spojil. Na chvíli jsem hrál třeba s nechvalně proslulým Českým týmem a taktéž jsem se pustil do některých podniků se starými kumpány jako je Ken Uston. Tyto skupiny měly obrovské bankrolly. V Atlantic City jsem tak vyhrál třeba i dvacet tisíc v jedné hodině a v druhé pak dvacet tisíc zase rychle ztratil. Při této činnosti mě obvykle sledoval malý dav. Při jednom z těchto kolapsů ke mně přitom přistoupil mladý muž a říká mi: „Člověče, vy jste právě prohrál víc, než kolik vydělám za rok!“
Velké úspěchy s organizovanými skupinami hráčů a útoky na casina měli lidé jako Tom Hyland. Dobře promazaný tým sice může více peněz stmelit, nicméně má to i svá negativa. Příliš mnoho lidí zapojených do hry může znamenat i velmi malou návratnost. Jednou jsem hrál téměř šest dní v kuse a vydělal jsem si jenom 2100 dolarů. Bylo nás zkrátka příliš mnoho. Mnoho týmů trápil také přehnaný chtíč a neschopnost. Mnoho bankrotů bylo zničeno kvůli kokainu, nebo kvůli vyložené nenažranosti. Hraní za velké sumy peněz může z lidí dostat to nejhorší.
Proto si myslím, že cílevědomý hráč si může vystačit sám se sebou a mnohdy je na tom lépe, nežli při hře ve skupině. I když v posledních letech zmizela hromada vysoce ziskových jednobalíčkových her, sdílím s vámi své znalosti, protože zásady pro úspěch v blackjacku (a vlastně i v jakémkoliv jiné druhu podnikání) zůstávají stejné – musíte být ochotni udělat něco navíc a pracovat velmi těžce na tom, abyste našli (a využili) ty nejlepší příležitosti.
